Miminku je jedenáct! WTF?

Téhle fotce bude za pár hodin 11 let. Právě 9. listopadu před tolika lety se ze mě stala máma. Ta fotka mě ani po té době nepřestává dojímat a fascinovat. A vyvolává vzpomínky tak hluboko zasunuté v paměti, až mrazí. Ale vlastně hezky mrazí. Připomínají mi všechny ty sluncem zalité dny s prvním obřím břichem, naivní představy o mateřství (i o manželství, ale o tom zase příštěJ), nadšená očekávání i iluze o výchově. Taky vůni nažehlených plenek, drobné ručky a miniaturní pusinku sápající se po bradavce, ne a ne ji chytit, první úsměv i můj dnešní úsměv nad panikou z jeho první rýmičky (mami, vzpomínáš?).

Tenkrát jsem si ještě nedokázala představit semtam už přidrzlého páťáka, kterému pomalu raší první pupínky v obličeji, habána, co si v koupelně dlouhé minuty geluje vlasy, po škole oškubává záhon městského úřadu, aby své lásce přinesl květiny, a během večeře na vás vysype takové znalosti o havárii v Černobylu, že mám potřebu zasednout k Wikipedii a doplnit si znalosti. „Vy už se učíte o Černobylu?“ ptám se. „Ne, to vím z jednoho dokumentu na Youtube,“ mávne rukou s tím nejvíc cool výrazem, který ovládá.

Následující den přinese další trojku z vlastivědy, protože Černobyl je přece zásadnější téma k přemýšlení, než znalost, co se pěstuje v Jihočeském kraji. A vlastně má asi recht. Jenže stejně tak je pro něj důležitější nezapomenout ve škole ty tři rubikovky, co je od září tahá v aktovce, než tři bundy, které nasyslil ve své skřínce během uplynulých tří dnů. Co na tom, že o víkendu nemá co na sebe, hlavně, že si konečně může v klidu zahrát Minecraft nebo jakési Klešofklens. A dělat si, co chce. To dělá úplně nejradši. A někdy to vypadá, že snad natruc celému světu. Ale já vím, že to tak není.

Přesto mu za to někdy spílám a někdy mám na něj takový vztek, že bych mu provedla to samé, co on nám, když hysterický záchvat popadne jeho. Ano, i v jedenácti letech se umí rozběsnit snad ještě víc než jeho tříletý bratr. A to je co říct! Kolikrát mám pak chuť přidat se k němu. Vysypala bych mu bazén s legem, jako to on dělá mně s koši špinavého prádla a prádla na žehlení. Ostříhala bych mu v pokojíčku závěsy podobně, jako je tuhle upravil ségře. A s jeho mobilem bych nejraději provedla definitivní crash test, který si mezi spolužáky nechal patentovat loni na podzim. A pak vidíte ty slzy zoufalství v pořád ještě dětském kukuči a je zpátky ten pocit z porodního sálu, kdy doktor Vokroj poprvé chytil naše prvorozeně deroucí se na svět do rukou a řekl nám: „Máte syna.“

I když množstvím růstového hormónu se na rozdíl od těch uslzených modrých očí, blonďaté nagelované hlavy a lecčehos dalšího asi nepotatil, i tak ho už skoro neunesu, ostatně právě pomalu vyrůstá z jednoho mého starého trika. Natož abych ho mohla pochovat, jako jsem to dělala během těch bezčetných bezesných nocí, kdy se mi v odéru čerstvě nakrájené cibule dusil v náručí. Ale když našpulí rty (ještě pořád, ale jak dlouho ještě?) a jde mi dát pusu na dobrou noc, pořád je to to mé provorozené miminko s nepatřičně velikými chodidly, bez kterého bych byla poloviční. I když je tak jiný, než já. Tak svůj. A já občas brečím zoufalstvím, že mu na rozdíl od jeho dvou sourozenců někdy fakt vůbec nerozumím. Ale pak příboj opadne, vody se zklidní stejně jako on u skládání lega a přivalí se ke mně taková vlna lásky jako tenkrát, když jsem ho poprvé hladila po blonďaté hlavičce. Mezi všemi těmi černými čupřinami jediné v celé porodnici.

Vojtíšku, děkuju za to, že tě máme a že jsi takový, jaký jsi. Učíš mě každý den být lepší mámou. Vás všech tří. Miluju tě. Krásné narozeniny!