Rostu jako z vody!

Mámino mlíko je veliká mňamka. Zbaštím ho vždycky tolik, že po něm rostu úplně před očima. Nejmenší oblečky už mám malé a paní doktorka na středeční třetí kontrole navážila 4,25 kilo a naměřila 56 centimetrů! To znamená, že každý týden od narození zatím rostu průměrně o 2 centimetry. Máma si poprvé myslela, že mě paní doktorka špatně změřila, ale teď už je jí jasné, že to není náhoda, když při každé kontrole jsem delší a delší. No ale nedivte se, musím toho tátu přece brzo dohnat!


A protože to přibírání a růst jsou děsně náročné, tak skoro pořád spím. V noci se někdy vzbudím dokonce až po šesti hodinách, ve dne se budím na jídlo častěji - tak po třech nebo čtyřech hodinách, ale někdy spím tak tvrdě, že mě máma musí násilně probrat. Když se pak nabaštím, tak většinou zase rychle usnu, ale občas mě po jídle bolí bříško, a to pak trochu pláču a musí mě někdo chvíli nosit nebo houpat na balónu. Naštěstí to ale není moc často, a tak ve mně mají rodiče moooc hodné miminko.

Jóóó, to jsem ještě houbařil!

Musím na tomto místě poděkovat mamince, jak zodpovědně mě celých těch devět měsíců odnosila, konejšila, ušetřila mě tvrdého alkoholu, pouštěla mi samou dobrou hudbu, jezdila se mnou na výlety na čerstvý vzduch, otužovala mě v horské říčce Morávce, vozila mě k doktorce na focení, chytala mě za kopající patičky, mluvila na mě. Teď jí přeju, aby se co nejdřív definitivně zotavila z porodu. Vzhledem k tomu, jak v pohodě zvládla celé těhotenství, samotný porod i první týden po porodu, určitě to nebude trvat dlouho.

Poprvé na procházce

Při pohledu z okna se dnes ani nechce věřit, že je polovina listopadu. Před rokem zhruba touhle dobou se narodila sestřenice (přes 1 koleno) Anička a její tatínek, místo aby slavil od nevidim do nevidim, musel v desetistupňových mrazech kopat na zahradě otvor a drážku pro vodní čerpadlo. Zato teď je na teploměru za oknem na sluníčku +22 stupňů Celsia a ve stínu 15.

A tak jsme vyšli na první procházku, kterou jsme spojili s první návštěvou u radotínské dětské doktorky. Jsem prý krásné a úplně zdravé miminko, mám asi 52 cm a po původním zhubnutí jsem se dostal zpět na 3,4 kila. Na kontrolu máme dorazit zase za týden.

Jinak, co se týče toho mého spánku v kolíbce - naši si celkem libují, že od momentu, kdy jsme všichni doma, se konečně taky pořádně vyspí. Dvakrát až třikrát za noc je sice probudím, ale i tak jim umožním naspat během noci víc než osm hodin čistého času, v což ani nedoufali.

Návrat domů

Před necelými čtyřmi dny jsem ještě v mámině bříšku opouštěl náš radotínský příbytek, abych se sem dnes po poledni s velkou slávou vrátil - pro změnu v autosedačce. V porodnici usoudili, že já i máma jsme zdraví jako rybičky, a tak nás už poslali domů. Přijel pro nás táta a chvíli poté, co jsme dorazili domů, přijela i babička z Ostravy, která nám teď bude týden pomáhat najít nový životní rytmus.

Doma je mi pěkně, pořád spím a když mám tak jednou za 3-4 hodiny na něco chuť, stačí trošku zakňourat a máma dodá spoutu mlíčka, které jednou chutná po hovězím mase, jindy po špenátu, po banánech, kefírové polévce či kuřecích závitcích.

Mám krásnou kolíbku, kterou před půl rokem dostala sestřenice Kačenka od našeho společného strejdy Honzy. Katka už z kolíbky vyrostla, a tak si v ní teď můžu hovět já. Uvidíme, jak se mi v ní bude spinkat a jak to ocení rodiče. Mámě dosud znemožňoval klidné spaní náročný režim poporodního oddělení, tátovi bujará starost o mé zdraví a dlouhověkost a také finální přípravy domova. Rád jim dopřeju, ať si konečně trochu odpočinou. Snad se mi to podaří.

TAK JSEM TU!!!

Tak teď, 9. listopadu 2006 ve 23:06 už to konečně všichni vědí: Jsem kluk, jmenuju se Vojtěch, měřím 50 cm, vážím 3450 gramů a jsem docela jednoznačně po tátovi. A jsem zdravý a samozřejmě krásný:)



Porod měl nad očekávání rychlý průběh - ale zpočátku tomu nic nenaznačovalo. Máma s tátou přijeli do porodnice U Sv. Apolináře něco po šesté hodině večer, ještě v osm večer to vypadalo na velmi pomalý postup a na případnou epidurální anestezii bylo ještě příliš brzy. Pak se to ale rozjelo tak rychle, že na epidurál už bylo příliš pozdě, v půl desáté už byli naši na porodním sále a v jedenáct jsem spatřil světlo světa. Procházka růžovou zahradou to rozhodně nebyla, ale máma byla hrozně statečná.

Neuvěřitelnou perličkou je, že úplně ve stejný den, akorát o 12 hodin dříve se strejdovi Honzovi a tetě Katce narodila holčička Ella. Za účelem zapití mého zdraví tak táta nemusel narychlo svolávat oslavu, ale prostě se po půlnoci přidal k rozjařeným kamarádům, coby druhý šťastný otec toho dne.

Moje první fotky najdete na mém albu www.picasaweb.google.com/vojta.vychodil