Tak vám nevím, jestli mám raději vlak anebo auto. Po dlouhé době jsem se zase vydal za babičkou do Ostravy a cesta tam i zpátky mně a mámě připravily docela dost zajímavých zážitků. Z Prahy jsme jeli do Ostravy jako už několikrát Pendolinem, ale tentokrát se nás ve vagónu pro invalidy a matky s dětmi sešlo nějak moc. Teda vlastně bylo nás jen pět dětí, ale i tak to stálo zato. O místo pro invalidní vozík, kde se dá nejlépe zaparkovat kočárek (více
ZDE) a zároveň si máma i sedne, jsme se tentokrát museli dělit s další paní a její čtrnáctiměsíční holčičkou. Leonka měla sice spoustu hraček, což se sice moc líbilo mně, na druhou stranu její maminka se moc nelíbila mojí mamince. Asi ráno zapomněla použít nějaký deodorant, ale to máma ještě skousla, trochu moc už však bylo to, že krmila Leonku pětibarevným želé obaleném v kyselině citrónové a hranolky od McDonalda. A úplně nejhorší bylo, že se tyhle mňamky snažila neustále nabízet i mně odchovaném na zdravé výživě. Naštěstí v okamžiku, kdy paní viděla, jak se s chutí cpu nesoleným rýžovým chlebíčkem, přestala se se svými laskominami vnucovat do mé přízně. Nakonec jí však máma všechno odpustila, protože to podle toho, co vyprávěla, to nemá v životě asi jednoduché...
Každopádně cestu jsme si fakt skvěle užili a už jsme se nemohli dočkat toho, co nám připraví zpáteční rally Ostrava - Praha. Nakonec jsme za tátou domů nejeli vlakem, ale autem s mojí starší sestřenkou Simčou. A cesta začala opět velmi zajímavě a nečekané eskapády nás provázely až skoro k branám domova.
Začalo to tím, že jsme minutu před odjezdem trochu zpanikařili ve chvíli, kdy jsme nemohli najít na zadních sedadlech karabinky, do kterých se zaklapne bezpečnostní pás. Lehce nás zmátlo, když je máma se Simčou nemohly najít ani mezi sedadly, ani za zadním sedadlem, ale nakonec je po napínavém pátrání objevily pod sedadlem. Ufff, všem se nám oddychlo, hlavně babičce, o kterou se už pomalu pokoušel lehký infarkt. Autosedačka byla nasazena a mohli jsme vyrazit! Hned za Frýdkem nás však čekalo nemilé překvapení v podobě prací na silnici, které způsobily zácpu tak odhadem na dvě hodinky, a tak jsme se rozhodli jet oklikou přes Frenštát. Serpentýny a kopečky mi nedělaly moc dobře a už naprosto tradičně jako vždy jsem na sebe vyhodil snídani. Přitom mi ráno před cestou babi s mamkou daly prozíravě jen suchý rohlík místo jogurtu, protože tekutější stravu hážu v autě na sebe téměř okamžitě. Máma má už naštěstí praxi, a tak se jí podařilo všechny součásti mého ranního menu pochytat do plínky a bryndáku. Když se mi konečně poštěstilo někde za Olomoucí usnout, libovala si máma, že bych to mohl zalomit až do Prahy, ale to ještě netušila, že u Jihlavy už budu zase čiperný jako rybička a budu vyžadovat permanentní zábavu a že těsně před domovem nás čeká ještě jedna půlhodinová zácpa. No ale nakonec jsme to s mámou oba zvládli a po šesti hodinách jsem konečně šťastně přiběhl tátovi do náruče. Po svých:-)
Máma, i když ji ta cesta trochu zmohla, je na mě pyšná, protože jsem musel cestu absolvovat ještě v autosedačce pro malá miminka proti směru jízdy, i když naším červeným tankem jezdím už v sedačce pro velké kluky po směru.
A přesto jsem byl moc statečný a vydržel jsem si hrát celou cestu s novými hračkami, které jsem v Ostravě dostal o pár dní dříve už k narozkám. Abyste tomu rozuměli - jednu oslavu mám už za sebou, teď mě čeká jedna v pátek přímo v Den D a v sobotu další a ještě jedna týden nato. Už se děsně těším! A hlavně - nebudu muset nikam jezdit, všichni totiž přijedou za mnou, heč:-)
Má bilance nemocí za první rok je tedy: 4 x rýma a z toho 2x k rýmě i kašel, který se mi po tom jednom nachlazení dvakrát za sebou vrátil, než mě definitivně vyléčil pobyt u moře. No a vlastně ještě šestá nemoc, ta mě trápila nejvíce, protože jsem měl tehdy i teplotu a chtělo se mi pořád spát.
