Pro našeho andílka

A o kompak je asi tahle básnička?

Dopis nejmladšímu

Tenhle text pro Jonáše napsala máma někdy na jaře 2019. A vlastně pořád platí. A až teď mámu napadlo, že než aby někde zapadnul, odloží si ho kam jinam, než sem! :-)

Někdy chci, abys už byl velký. Zkrotil emoce a přestal cloumat těmi mými. Rozpálit doběla sebe i mě ve vteřině, máloco umíš líp. Snad jen pregnantně vyslovovat Ř. Už stop! Dostaň rozum, přestaň už! Házet věcma, bouchat dveřma, čuřit ten svůj roztomilý kukuč a z očí hlubokých jak Mariánský příkop tryskat jiskry a střelný prach. Kdo to má vydržet, když poctivý špalek domácí idyly rozetneš hned poránu vedví, ještě než ti stihnu nandat ponožku. A nepomůže med ani sůl, konejšivé slovo ani výhrůžka. Jen čas je ten, co pomáhá zahladit třísky a drsnou strukturu rozseknutého dřeva. Pomalu chladneš a své malé ručky mi omotáš kolem krku tak pevně, že jeden neví, kdes tu sílu nabral. "Maminko, promiň." Dvě slova, co pošimrají až v břiše. V tom břiše, kdes uzrál jako kulička hroznového vína, než ses vykulil ven na vinici života. Každý den přemýšlím, co tě tam čeká.

Někdy si přeju, abys nikdy nevyrostl. Když po probuzení zamilovaně hltám, jak tiše oddychuješ, v ručkách svíráš plyšáka a choulíš se do prenatální polohy. Jak dlouho ještě budeš ignorovat svou vlastní postel a navzdory své urostlosti předstírat, že jsi bezbranné holátko, co potřebuje ochránit před nočními běsy? Vždyť ta vyděšená jsem já! Z toho, jak jsi den ode dne větší, dospělejší a chytřejší. Jak dospíváš v chlapce. Včera jsi poprvé řekl R a zítra mě vyměníš za svou první holku, co podlehne tvým dlouhatánským řasám. Chci zastavit ten točící se kalendář, zakonzervovat okamžiky těch vtipných bezprostředních prohlášení i legračních vzteklých výbuchů a zaarchivovat si tě do vinotéky jako alsaské Cuveé od Vincenta Fleitha. Nestárni, má hroznová kuličko.

Koronabojovka