Můj první výlet za hranice

Tak mám svůj pas a můžu cestovat za hranice! Můj první výlet směřoval do Vídně, kde je momentálně na tři měsíce moje kámoška Ema se svými rodiči. V Rakousku se mi moc líbilo, cestu jsem zvládl levou zadní a odměnou mi byly desítky sladkých pusinek, kterými mě Emička celý víkend zahrnovala. To bylo žůžo! Akorát by si mě nemusela pořád plést se svou panenkou a říkat mi Eliško. Celou dobu jsem se vozil ve svém novém sporťáku, a protože bylo nádherně, mohl jsem krásně koukat ven a všechno to sledovat. V sobotu jsme byli na procházce v Prateru, kdy jsme prošli celým parkem až k obřímu kolu. V sobotu jsme zase omrkli slavný Hundertwasserhaus a odpoledne vyrazili na kopec Leopoldsberg, kdy si táta dost máknul, protože to bylo šíleně do kopce a taky tam bylo hodně schodů. Ještěže je ten kočárek tak lehký! V pondělí jsem pak oslavil svůj první svátek a naši mi k němu koupili v neuvěřitelném vídeňském bazaru moc krásné hračky a taky parádní kapsář - mašinku, který mi máma chtěla původně šít. Z toho nakupování a taky vtipné okružní jízdy Vídní, kterou omylem způsobilo nastavení jiné ulice v GPS navigaci, jsem pak už byl dost unavený a v autě mi bylo horko, což se mi vůbec nelíbilo, ale když mě naši povozili v kočárku po centru kolem Stefansdomu, tak už to bylo fajn. Máma si navíc dala výborný sachr, takže mlíko bylo jedna báseň a cestou do Prahy mě to hezky prohnalo. To já takhle umím si vždycky vybrat čas ke kakání - ve vlaku nebo v autě je to prostě nejlepší... Domů jsme dorazili až někdy kolem půl desáté večer, ale všechna ta narušení mého zaběhaného režimu jsem ustál. Už se těším na další zahraniční akci, nejspíš to bude v červnu do Budapešti.
Klikni pro další foto z Vídně

Kočár do Vídně

Od středy mám nové vozítko! Dostal jsem od babičky Mirky krásný lehký sporťáček. Akorát do obchodů nějak nedorazila ta barva, která se našim líbila, a tak mám dočasně náhradní kočárek, než přivezou ze Španělska další kamion se zbožím. Výběr kočárku byl celkem náročný, máma při podrobném researchi na internetu a v obchodech zjistila, že ideální vůz prostě neexistuje. Když už měl nějaký pěkný mámou vysněnou natáčecí přední soupravu nebo kolo, tak zase neměl ruční brzdu nebo přetahovací stříšku chránící před větrem a sluncem, případně měl 15 kilo, a to už bych se mamce na schodech pěkně pronesl. Takže prioritou číslo 1 se stala hmotnost kočárku a zvítězil Jané Slalom Pro. V obchodě se mi v něm hrozně líbilo, a tak naši celí natěšení objednali kočár skoro už před měsícem. Jenže v barvě Ebory nějak nikde momentálně není, a tak mi paní z internetového obchodu poslala náhradní kočárek, abychom mohli na můj první zahraniční výlet do Vídně už s něčím lehčím, než byl můj starý koráb hlubokáč Deltim. Místo oranžové sice jezdím se svítivě žlutou, ale moc mi to neva. Jezdí se v něm totiž báječně, můžu koukat na všechno kolem, a to mě hrozně baví. Začal jsem být totiž děsně zvědavý:-)

Hádanka aneb Jablko nepadá...

Tak schválně! Hádejte, co je to za miminko na těch černobílých fotkách. Že jsem to já? Ale kdeže. To jste se teda netrefili, i když podoba je to jak vyšitá. No jasně, je to můj táta! Když babička Jarmila ty fotky přivezla, tak jsme se celá rodina dost pobavili, protože nejen já jsem celý tatínek, ale i moje sestřenka Kačenka je celá teta Jana a sestřenka Anička zase celý strejda Honza. Holt vychodilovské geny jsou silné jako magnet. Máma prohlásila, že když vidí ty fotky, tak je jí úplně jasné, že z ní nemám fakt ani malíček na noze...

Vítání občánků

Máme teď s našima dost nabitý program, jak vylezlo sluníčko, a tak ani nestíhám informovat o tom, co se všechno v poslední době kolem mě děje. V případě Vítání občánků, které proběhlo u nás v Radotíně už před třemi týdny, mě dokonce v reportování předběhla redaktorka měsíčníku Noviny Prahy 16. Tak se na to podívejte - takhle malý jsem a už o mě píšou v novinách! Na fotku sice vybrali jinou skupinku mých vrstevníků, ale vězte, že jsem opravdu jedním z těch 27 novopečených radotínských občánků. Heč:-) Důkaz najdete mezi posledními fotkami mého březnového fotoalba.